Úvodní text kurátora Jana Van Woensela
k výstavě ImageStructure v galerii Ladislava Sutnara v Plzni, 7. 2. – 10. 3. 2019
Vito Acconci (1940–2017) zahájil svou uměleckou dráhu v šedesátých letech prostorovým pojetím poezie. Prázdný list papíru chápal jako prostor pro konání, který se napsáním prvního slova nezvratně změní. Stále složitější a složitější prostorovou a koncepční dynamiku pak básník posiluje každým slovem nebo interpunkčním znaménkem, které přidá. Žádné z nich nelze oprostit od vlastních konotací, přesto je ale jejich vztahové zařazení definováno jejich vzájemnou propojitelností a hyperkomplexitou. Acconciho umělecké a analogové procesy prostorového psaní inspirovaly tehdejší nastupující generaci umělců, kteří se věnovali počítačovému umění. Duch doby tehdejší dekády, vyznačující se technologickým optimismem, vyvrcholil londýnskými výstavami „Ideographs“ (1962, Reid Gallery) a „Cybernetic Serendipity“ (1968, ICA), které představovaly revoluci ve světě umění. Kromě kreslících strojů Desmonda Paula Henryho zde byly k vidění průkopnické práce z oblasti využívání algoritmů v umění, kybernetické sochy, první stroje využívající umělou inteligenci, které psaly poezii, počítačové grafiky vytvořené osciloskopy, biomorfní díla nebo roboti imitující lidské chování. V této první generaci počítačového umění se z programátorů stávali umělci a z umělců programátoři, experimentující s kreativními možnostmi, které počítače skýtaly.
K těmto revolučním postavám patřil i československý umělec Zdeněk Sýkora (1920–2011). Sýkora celý svůj život i kariéru věnoval zkoumání toho, čemu říkal „metoda řízené náhody“. V tradičním chápání proces umělecké tvorby vychází z kombinace emocionálních a racionálních lidských zdrojů: z chutě, zkušeností, řízení, impulzů, experimentů, sebepřekonávání z vlastních nastavených pravidel, vytržení z řádu atd. Sýkora začal v roce 1964 ve spolupráci s matematikem Jaroslavem Blažkem využívat počítač jakožto preferovaný prostředek k cestě od myšlenky k obrazu. Jeho záměrem bylo zkoumat alternativy vzájemných pozic obrazových elementů na základě počítačově naprogramovaných pravidel, která by překračovala vizionářský potenciál lidského mozku. „Stojím na otevřené pláni, všechny směry jsou volné, světlo a vítr přicházejí ze všech stran,“ řekl kdysi v jednom rozhovoru. Metaforicky tak odkazoval na to, jakým způsobem (jeho) umění není ohraničeno okrajem malby, ale pokračuje všemi směry. Sýkorův na svou dobu nadmíru pozoruhodný přístup k malbě koresponduje s prostorovou poezií Vita Acconciho. Oba umělci se snažili zkoumat vztahovou složitost umisťování prvků v prostoru a v pozdějších fázích svých kariér začali vyvíjet trojrozměrné projekty.
Umělec a teoretik Jaroslav Vančát (1949) v letech 1968 až 1974 studoval u Zdeňka Sýkory na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Byl svědkem konce zmíněné vlny počítačového umění ze šedesátých let a díky zkušenostem svého mentora získal zásadní vhled do tohoto období. Vančátova letošní sólová výstava „IMAGESTRUCTURE“ v Galerii Ladislava Sutnara v Plzni představuje výběr patnácti nových tisků digitálně vytvořených maleb, interaktivní instalaci, díky níž si návštěvníci mohou na místě vytvořit vlastní malbu, a také nové zpracování mutační performance „Strukturální mandala“, která byla poprvé představena v roce 1997. Vančátův analytický přístup k uměleckému dílu i k procesu umělecké tvorby je příznačný. V jednom sebereflektivním textu umělec poznamenal: „Na rozdíl od Sýkory, pro kterého byl počítač dobrovolně využívaným prostředkem k tvorbě umění, by moje tvorba bez tohoto prostředku nebyla možná“. Ačkoliv tento poznatek bezesporu souvisí s jeho digitálními a interaktivními nestatickými malbami, „IMAGESTRUCTURE“ návštěvníka překvapí fyzičností nově představené performance a tím, že z přítomných přechodně vytvoří samostatnou komunitu. Uvedenou performanci lze asi nejlépe popsat jako externalizovaný, fyzický a živý převod počítačového programu, který se řídí určitým souborem pravidel ovlivňujících chování účastníků. Tato pravidla přitom imitují předprogramované algoritmy. S vědomím omezenosti prostoru takto navrženého algoritmu získávají představitelé této performance do jisté míry uměleckou svobodu a podíl na autorství. V ostatních uměleckých dílech, které jsou součástí výstavy, lze vnímat hmatatelné napětí mezi uměleckou kontrolou a uvolněností. „IMAGESTRUCTURE“ představuje tisky digitálních obrazů, které se ve světle nevyčerpatelnosti strategií počítačových algoritmů zdají být pouhým reziduem určitého procesu. Tato díla do uměleckého diskurzu vstupují jinak než například vystavená interaktivní instalace, která návštěvníkovi umožňuje vytvořit a vytisknout si v galerii vlastní digitální malbu. Návštěvník se v tu chvíli stává předem nedefinovaným a neovlivněným tvůrcem rovnocenně důležitých obrazů, čímž dochází k eliminaci hierarchie. Demystifikace i demokratizace procesu umělecké tvorby v rámci předem dané matice počítačového programu jsou zde tedy zásadními výchozími vlastnostmi. To, jak umělec přistupuje k digitálnímu umění opravdu od základů, působí do jisté míry nostalgicky a dává najevo dynamiku vztahové estetiky, propojenost, sociální změny a v menší míře také autorovu rezignaci na pozici jediného protagonisty ve prospěch sdíleného socio-technologického zážitku jako formy meta-přechodu.
Výstava „IMAGESTRUCTURE“ nabízí obohacující náhled na kariéru Jaroslava Vančáta jakožto umělce a teoretika, který se už po dobu čtyř desetiletí věnuje zkoumání hranic interaktivního a digitálního umění. Chtěli bychom, aby se výstava stala debatním prostorem založeným na její zřejmé proměnlivosti, která se volně vyvíjí v rámci předem definovaných pravidel. Cílem je pomocí inkluzivních strategií vytvořit sdílenou virtuální paměť umělecké tvorby Jaroslava Vančáta, paměť, která není programovatelná a kterou nelze potlačit.
Jan Van Woensel,
kurátor Galerie Ladislava Sutnara
Plzeň
leden 2019
ANGLICKÁ VERZE:
Beginning his career in the 1960’s, Vito Acconci’s (1940 – 2017) approach to poetry was spatial. He described the blank page as a space for action that changes irreversibly with the introduction of the first word. The continuously complexifying spatial and conceptual dynamics intensify each time the poet ads a word or punctuation. While none of them can be divorced from a set of connotations of their own, their relational situation is identified by interconnectivity and hyper-complexity. Acconci’s daedal and analogue processes of spatial writing inspired a then up-and-coming generation of artists engaged in computational creativity. Crowning the zeitgeist of technological optimism of that decade, the London-based exhibitions “Ideographs” (1962, Reid Gallery) and “Cybernetic Serendipity” (1968, ICA) revolutionized the art world. Alongside the drawing machines by Desmond Paul Henry, the displays included pioneering works of algorithm art, cybernetic sculptures, early artificial intelligence machines that could write poetry, computer graphics produced through oscilloscopes, works of biomorphism and behavior-based robotics. In this first generation of computer art, programmers became artists and artists became programmers to experiment with the computer’s creative possibilities.
Among these revolutionaries was the Czechoslovak artist Zdeněk Sýkora (1920 – 2011). Throughout his life and career Sýkora was dedicated to the exploration of what he described as the “method of controlled randomness”. Traditionally, in the process of art making decisions arise from combined emotional and rational human sources; taste, experience, control, impulse, experimentation, self-challenge, self-imposed rules, disruption of order (…). In 1964 in collaboration with mathematician Jaroslav Blažek, Sýkora introduced the computer as his preferred conductor for leading the idea to the image. Here, he intended to examine the alternatives of relative positions of pictorial elements according to computer-programmed rules that go beyond the visionary capacity of the human brain. “I am standing in an open field; all directions are open; the light and wind are coming in from all sides,” the artist once said in an interview; metaphorically refering to how (his) art is not confined by the edge of the painting, but continues in all directions. Zdeněk Sýkora’s for that time highly remarkable approach to painting corresponds to Vito Acconci’s spatial poetry.
Artist and theoretician Jaroslav Vančát (1949) was a student of Zdeněk Sýkora at the Faculty of Philosophy of Charles University in Prague between 1968 and 1974. He witnessed the tail end of the aforementioned 1960’s computer-art wave and gained influential insight into this era through the first-hand experiences of his mentor. Jaroslav Vančát’s 2019 solo exhibition “IMAGESTRUCTURE” at Galerie Ladislava Sutnara in Plzeň displays a selection of fifteen new prints of digitally produced paintings, an interactive installation that allows the visitor to create his own painting on-site, and a remake of an in 1997 first staged mutational performance titled “Structural Mandala”. Vančát’s analytical approach to the work of art, as well as to the process of the making of art is symptomatic. In a self-reflective introductory text, the artist remarks that “unlike Sýkora, for whom the computer was an optional supporting tool to create art, my art-making practice is impossible without this tool”. Although this observation is undoubtedly relatable to his digital and interactive non-statical paintings, “IMAGESTRUCTURE” surprises the visitor by the restaged performance’s physicality and the forming of the temporary community that it ultimately provokes. The performance can be best described as an externalized, physical and live translation of a computer program that follows a set of rules that affect the participants in their behavior. These rules imitate preprogrammed algorithms. Keeping the confined space of such proposed algorithm in mind, the participants in this performance are to a certain degree given artistic freedom and are granted with shared authorship. In other artworks, tangible tension between artistic control and release can be recognized. “IMAGESTRUCTURE” displays mounted prints of digital images that due to the virtually inexhaustible nature of algorithmic computational strategies appear as residues of a process. These works enter the discourse of art differently than, for instance, the displayed interactive installation that allows the exhibition goer to create and print his own digital painting in the gallery. The interacting person becomes an unprescribed and uninfluenced generator of equally important images; hierarchy is exiled. Here, both the demystification and the democratization of the process of art making within the prewritten matrix of the computer program are remarkable inclusive qualities. The artist’s grass roots approach to digital art is in some way nostalgic and announces the dynamics of relational aesthetics, interconnectivity and social change, as well as, albeit to a lesser degree, the surrendering of the author’s position as the sole protagonist to a shared socio-technological experience as a form of meta-transition.
The exhibition “IMAGESTRUCTURE” sheds insightful light on Jaroslav Vančát’s career as an artist and theoretician who has been committed to the exploration of the boundaries of interactive and digital art for four decades. We ambition the exhibition to be a place for debate through its apparent vicissitude that roams free within the predescribed set of rules. Via strategies of inclusion we ultimately create a shared virtual memory of the artwork of Jaroslav Vančát; one that is non-programmable and unrestrainable.
Jan Van Woensel, 2019
Curator of Galerie Ladislava Sutnara
Plzeň, Czech Republic