V Muzeu designu a umění v Benešově připravuji výstavu Interakce
s otevřením 27. února. Text katalogu:
O čem jsou moje obrazy,
aneb Svět, ve kterém (který) malujeme
Jaroslav Vančát
„Nyní víme, že stabilita a jednoduchost jsou výjimkami.“
Ilya Prigogine, Isabelle Stengersová, Řád z chaosu
Když Vám mám vysvětlit, proč dělám své obrazy a co je na nich, nevím, zda napřed mluvit o nich nebo o světě, ve kterém vznikají.
Z prvního pohledu to jsou obrazy tzv. „abstraktní“, na které si lidstvo zvyká už celou stovku let, přesto však málokdo z nás si troufne říci, že jim „rozumí“. I na této výstavě tedy výchozí postoj Vás diváků k uvedeným obrazům bude veden pocitem, zda se Vám „líbí“ nebo „nelíbí“. Tento postoj bývá podnícen tím, zda Vám připadají barvy, tvary a jejich kompozice harmonické či dramatické, „vyrovnané“ či „nevyrovnané“ (s tím, jak jste sami založeni harmonicky či dramaticky, vyrovnaní či nevyrovnaní) a ústí do výsledného pocitu, zda byste si s „nitrem autora“ či s nitrem sebe samého před takovým obrazem rozuměli či nerozuměli. Častější návštěvníci takovýchto výstav si ještě určují, zda takto předložené barvy, tvary a kompozice obrazů a tedy i jejich autor a jeho smýšlení (a jeho existence) jsou či nejsou originální.
Obrazy, které zde máte před sebou, však mají vůči tomuto postoji zásadní vadu. Nejsou abstraktní a jejich cílem není mířit k nitru autora, potažmo diváka. Míří na svět kolem nás a chtějí velmi realisticky upozornit na jeho nový stav.
V tomto postoji se snaží být stejně reálné, jako paleolitické malby, jako Giottovy a Uccellovy renesanční objevy, jako obrazy (a objekty), které nám dovolily prozřít transformace moderního světa zásluhou Paula Cézanna a Marcela Duchampa.
Z myšlenek posledních dvou tvůrců, zvýznamněných mi mými učiteli Zdeňkem Sýkorou (a jemu jeho učitelem Martinem Salcmanem) a Miroslavem Lamačem, zde vystavené obrazy také vycházejí. Realistické chtějí být v tom smyslu, že se snaží upozornit na nové rysy revolučně nastupujícího světa, na rysy, s nimiž se setkáváme zatím mimovědomě a jimž zatím ne zcela úplně rozumíme. Vycházejí z předpokladu, že těmto novým rysům skutečnosti však ani nemůžeme porozumět, pokud nemáme v mysli jejich obrazy.
Pod vlivem impresionismu, který odhalil netrvalost reality, když zrušil třicet tisíc let dlouhou tradici jejího chápání a vnímání skrze pevné objekty (od paleolitu) a téměř pět set let dlouhou tradici obrazu coby definování míst objektů v hloubce prostoru před pozorovatelem (od renesance), vytvořil Paul Cézanne radikálně nový koncept obrazu, zcela na myšlenkové úrovni doby teorie relativity. Obraz definoval z hlubší strukturní pozice než je pozice objektu a prostoru, z pozice obrazových částic (válce, koule a kužele) – kdy obrazové objekty i jejich vzájemná prostorová postavení teprve vznikají z vyjádření vzájemných vztahů těchto obrazových elementů.
Tento přelomový krok otevřel cestu k nové vizualitě, rozvíjené několika směry. V jejím pro veřejnost nejnápadnějším a přístupnějším uplatnění Marcel Duchamp posléze analogicky odhalil, že osvobozením zavedených vizuálních i nevizuálních relací mezi objekty je možné nastolovat a studovat psychické a sociální obsahy naší existence (od dadaismu, přes surrealismus, k pop-artu a konceptuálnímu umění). Ne každý je sice schopen přijmout hraniční ideu této metody, Lautréamontovo: „Je to krásné jako setkání deštníku a šicího stroje na pitevním stole.“, ale každý téměř bez výjimky je již schopen unést bilboardové poselství fialové krávy.
Jestliže Duchampem povzbuzené metaforické myšlení bylo do jisté míry již předtím součástí lidské přirozenosti, mnohem zajímavější výsledky přinesl umělecký výzkum oné strukturně hlubší vrstvy, vrstvy obrazových elementů, z nichž mohou být po Cézannovi ony obrazové objekty sestaveny.
Pokud jste se ve škole trápili rozpoznáváním a vyjmenováním mnoha „abstraktních“ výtvarných směrů moderny, vězte, že výše uvedeným úhlem pohledu se z nich stává směr jediný, vedený stejně jednotnou scelující myšlenkou jako např. renesance či baroko. Modernu je takto možné definovat jako sevřenou výtvarnou epochu, zkoumající různé typy obrazových elementů v různých typech relací. Elementy mohou být geometrické či organické, opakovatelné či neopakovatelné, v různých vzájemných množstvích, velikostech a hustotách, v pravidelném či nepravidelném uspořádání. Kubismus, konstruktivismus, futurismus, orfismus, neoplasticismus a další výtvarné směry se pak začnou jevit jako realistické, vytvářející obraznou představu o procesech a transformacích, které lidská představivost do té doby nedokázala uchopit.
Velmi účinné je nasazení této strategie zobrazení v oblastech, kdy zobrazovaných elementů není pět, sedm nebo dvanáct, jejichž vzájemné postavení by se dalo zformovat také na základě klasické geometrizující kompozice, např. na základě průniků kruhu a trojúhelníka, ale pokud je těchto elementů jinak nepřehledný počet – nadpočetné množství.
Dá se říci, že v této oblasti je situace pro naši současnost stále naléhavější. Od první světové války, kdy se tento problém v poměru brutálního celku a vůči němu nepatrných, avšak mnohých částí – lidských osudů, poprvé projevil, jsme až do dnešní doby stále častěji konfrontování s nadpočetným množstvím lidí i jejich výtvorů, s nadpočetným množstvím znaků – obrazů a slov, atomů, molekul, buněk, jejichž složité vzájemné uspořádání zoufale potřebujeme pochopit. Zavedení náhody a statistické pravděpodobnosti pro vztah částí k celku, jaké nabízel dadaismus (Tzarovo skládání básní z rozstříhaných novin a Arpova či Duchampova metoda náhodného vytváření obrazů) je již nedostačující, pokud jsme se každou z částí mezitím naučili chápat jako jedinečnou a neopakovatelnou.
Vydáme-li se tímto směrem, ke zkoumání interakcí takovýchto individualit, začíná se nám odhalovat zcela nový svět, svět nových kvalit, dosud nerespektovaných, ale stále více zřetelných a naléhavých. Svět intervencí a interakcí, v nichž nezáleží pouze na tom, jaké elementy se spolu setkají, ale v jaké situaci a za jakých okolností. Svět fází, procesů a transformací, do něhož stále více interaktivně sami prosakujeme. Svět zcela nový, jemuž není možné bez adekvátních inovativních obrazů rozumět.
Jedinečnost
„Každý člověk se liší od druhého a s každým dnem se liší sám od sebe.“
Alexander Pope
Jsme jedineční. Celý Vesmír, každé místo v něm je jedinečné. Jedinečné je nejen ve vztahu k dalším místům, ale i ke všem předcházejícím i následným okamžikům jejich i naší existence, kdy každý z těchto okamžiků je také jedinečný.
Tento pocit je zásadní změnou oproti předchozí představě přírody a Vesmíru, u nichž bylo cílem poznat jejich trvalé, identicky se opakující „objektivní“ zákonitosti, platné obecně bez ohledu na pozorovatele, jehož omezený, subjektivistický pohled by je mohl naopak zkreslit.
Z hlediska vztahů k ostatním kvalitám nově nastolované představy jedinečnosti: Pokud něco nedokážeme spatřit jako jedinečné, je to jen v důsledku námi založené konvence, která nám v tom zabraňuje. Konvence, coby námi opakovaný způsob nahlížení a jednání totiž na druhé straně zásadně usnadňuje naši existenci[1]. Rozdíl mezi konvencí a kreativitou je právě ve schopnosti kreativně vnímat věci, přírodu i sebe sama jako jedinečné, viděné poprvé.
Interaktivita
„Jak jsme si ukázali, vnímání pohybu často spočívá v jeho vytváření.
Odkrytí zákonitostí zahrnuje jejich sestavení a rozvržení,
rozpoznání schémat a struktur je do značné míry záležitostí jejich vymyšlení a vložení na sledované pole.
Pochopení a tvorba jdou ruku v ruce. “
Nelson Goodman, Způsoby světatvorby, s. 33
Jedním z nejdůležitějších objevů námi zde uplatňované postmodernistické vědy je poznatek, že věci se nám nezjevují samy, ale v důsledku naší interakce s nimi. Naše vybavení do této interakce ovlivňuje to, co z ní nakonec spatříme. Důležité je však také uvědomit si, že vše, co nespadá pod tuto naši interaktivitu, je nám zastřeno, přestože to někdo jiný skrze jinou povahu jeho interaktivity může prohlédnout.
Werner Heisenberg zobecnil pozorování atomových částic elektronovým mikroskopem na poznatek, že každé pozorování je výsledkem interakce mezi pozorovaným a pozorujícím. Elektronový mikroskop není nic jiného než proud elektronů, dopadajících na pozorovaný atom, do jehož skladby takto zasahují a tím ji proměňují. To, co je možné zjistit, jsou až výsledky tohoto zásahu, bez něj bychom nespatřili nic. Výsledek pozorování není tedy objektivizujícím „odrazem skutečnosti“, ale důsledkem vybavenosti pozorujícího k pozorování, nejen instrumentálního, ale také vybavení mentálního a sociálního, např. vývoje smyslů, nástrojového vybavení, pojmového vybavení, apod. Uchopíme-li tento poznatek z druhé strany, můžeme konstatovat, že pozorování jevu je zároveň zjišťování výsledků jeho transformací. Obecněji, že každá interakce vede k proměnám kvalit objektů či částic, které se do interakce zapojí.
Obr. 1: Schéma interakce (Vančát, 2009).
Objekty, které do interakce vstupují a jejichž kvality se tím proměňují, můžeme chápat v tomto průběhovém vyjádření také jen coby výsledek předchozích dosavadních interakcí, takže naši existenci můžeme chápat jako plynulý řetězec jedinečných interakcí, skrze něž se proměňujeme.
Představa interakce je nemyslitelná bez zapojení pojmu času, je vztažná k představě proměnlivosti v čase a z ní odvozené jedinečnosti.
.
Celek jako relace elementů – struktura
„Typ myšlení, který se takto pokoušíme vymezit, klade proti pojmu substance pojmy struktury a funkce,
proti statickému bytí dynamické dění, proti částečnosti celkovost.
Je-li Aristotelova substance to jsoucí, které může trvat samo o sobě, v sobě založeno, věčné a neměnné,
pak pojmy funkce a struktury předpokládají jiný způsob myšlení.“
Květoslav Chvatík, Člověk a struktury, s. 19
Podle Mukařovského jednoduché, zato však výstižné definice[2], je celek více než souhrn (výčet) částí, je vytvořen jejich vzájemnými vztahy, které se navíc dynamicky mění, je strukturou. Celek již dále není chápán jako substance v Aristotelově pojetí, jako pevné a neměnné „jádro věci“[3]. „Je založen na (…) vzájemných vztazích, na dynamickém vzájemném působení, na dění“[4].
Orientovanost a kumulace času[5] – procesuálnost a transformace kvalit strukturní existence
„Čas již není jen lineárním uspořádáním okamžiků, ale obsažným časem,
je těsně vázán na procesualitu nejen jako vnější parametr změn,
ale jako jejich vlastní intenzita a naplňování. “
Vladimír Havlík, Synergetika, s. 72
Struktura ke své strukturaci, ke svému vzniku a průběhu, vyžaduje čas. Čas je chápán jako orientovaný ve směru svého průběhu, je asymetrický od minulosti k budoucnosti, nemůže se vracet a interakce, které se v jeho průběhu staly, se procesuálně kumulují do kvalitativních proměn struktur.[6]
Nejdůležitějším výsledkem strukturního způsobu pozorování času je zjištění o tom, že strukturní kvality jsou podle pořadí svého vzniku vůči sobě v strukturní souvislosti. Banální příklad, který dnes všichni respektujeme, je poznatek, že atom existoval ve Vesmíru dříve než buňka, buňka dříve než mnohobuněčný organismus, mnohobuněčný organismus dříve než societa a z toho odvozené poznání o jejich vzájemných strukturních souvislostech, strukturních relacích.
Čas teprve v moderní karteziánské vědě přestal být chápán jako cyklický (v předchozím mýtickém pojetí se čas stále vracel jako stejnost – jaro, léto, podzim, zima – a v této uzavřenosti byl považován za bohem stvořený neměnný, „věčný“ objekt) a začal být chápán jako lineární, jistou dobu trvající (od Newtona bylo možno začít propočítávat trajektorie, podle nichž lze předpokládat budoucí umístění objektů v prostoru, čas byl takto představován jako „čtvrtý rozměr“ a i lidská existence poté začala zkoumána z těchto časoprostorových pozic).
Čas v postmoderní vědě, v jejím strukturním přístupu, začíná být chápán v jeho “konstruktivní roli“[7], vázaný na transformaci struktur, zatímco dosud byl považován za jakési pravítko, které přikládáme k průběhu historie[8]. Čas v této nové roli si tak můžeme představit coby interakční ohniska, v nichž dochází při těchto postupných transformacích k nástupu nových kvalit, např. při vzniku prvků v jádrech žhavých hvězd, vzniku buněk, mnohobuněčných organismů a societ.
Čas, měřený skrze tyto transformace, pak nemá ani „stejnou rychlost“ na všech místech Vesmíru. Chápeme-li Velký třesk jako synchronní počátek pro vše, co je v tomto Vesmíru obsaženo, pak v případě naší lidské existence, stejně jako u dalších sociálních entit, jako jsou i vosy a termiti, proběhlo více stupňů kvalitativních transformací (od fyzikální přes chemickou, biologickou, psychosomatickou a sociální), než např. u kamene, který se ve stejně „dlouhém“ lineárním čase dobral transformací pouze dvou (fyzikální a chemické).
Hierarchická vrstevnost – úrovně, stupně, vrstvy, hladiny struktury
„Začíná (se) nahlížet, že v molekule je rozhodně víc, než v atomu, v buňce víc než v molekulách,
ve společnosti víc než v jednotlivci a v matematické konstrukci víc než v kalkulu o teorémech.
Dnes začínáme připouštět, že na každém dalším stupni kombinace
se v novém řádu vynořuje něco, co nelze redukovat na jednotlivé prvky.“
Pierre Teilhard de Chardin, Vesmír a lidstvo, s. 222
Až teprve taková transformace relací, která vede ke vzniku jejich nových kvalit a s tím i nových, výše postavených úrovní, může být nazvána strukturací. Strukturace vede ke vzniku strukturních hierarchií, nazývanými různě: stupně, úrovně, vrstvy, hladiny. Vznikají nejčastěji tak, že množství prvků (buněk, lidí) se stává „nadpočetným“, takže je již nelze postihnout pouze v jejich individualizovaných relacích, ale dostávají se na základě svých interakcí do takových vzájemných vazeb, které takto vytvoří vyšší strukturní vrstvu se specifickými vlastnostmi, odlišnými od vlastností vrstvy předchozí. Vrstevnatost je tak takto velmi podstatná vlastnost struktur. Při rezignaci na pevnost substancí, se stávají tyto dřívější relace struktur v jejich vztazích k následným strukturám naším základním orientačním hlediskem v poznání jejich stavby a jejich vývoje.
Kvality nižších strukturních úrovní mohou být takto ve vyšší strukturální úrovni transponovány. Ve fyzikálním světě voda neteče vzhůru proti zákonům gravitace, avšak v biologické úrovni existence ano, ve tkáni stromu stoupá vláha od kořenů k nejvyšším větvím.
Důsledkem strukturace a další zásadní charakteristikou struktury je její vícenásobná (pluralitní) identita, kterou jsme si schopni při její analýze představit jako její vícestupňovost, vrstevnost hladin s kvalitativní specifičností každé z nich (např. promluva je zároveň organizovaným souborem hlásek, slabik, slov i vět)[9]. Všechny uvedené stupně struktury existují takto z hlediska lineárního času souběžně v téže časoprostorové identitě, vznikly však historicky návazně, od strukturně nižších k vyšším, v krocích, které strukturu dále restrukturovaly a přidaly do ní vždy další úroveň specifických kvalit.
0br. 2: Strukturní model subjektu obsahuje průnik všemi strukturními vrstvami, které mu předcházely a na jejichž základě je vystavěn. Také mezi jednotlivými strukturními vrstvami můžeme postihnout jejich strukturní interakci[10]. Podrobnější výklad schématu struktury – viz Vančát, 2009.
V nejvýše organizované struktuře, jakou zatím poznáme, struktuře society psychosomatických individuí, se jedná podle současného stavu vědy o tyto vrstvy, charakteristické vždy objektem, který z té které lze jako individuální izolovat: atomovými částicemi, atomy, molekulami, buňkami, psychosomatickými individui; přičemž také tyto jednotlivé vrstvy působí ve vzájemných interakcích! Něco z představ o této vícevrstevnosti struktury se snaží vyjádřit přiložené schéma (Obr. 2), které se pokouší naznačit náš vztah s vnějším světem (označený vlnovkou coby vzájemnou interakci s ním) jako přímou interakci s ním od všech uvedených vrstev zároveň!!! Každá z těchto vrstev dává interakci svůj vlastní význam, přičemž v organismu, tvořeném všemi uvedenými vrstvami je interakce každé ze strukturních úrovní vůči vnějšímu prostředí kooperována se vzájemnými interakcemi jednotlivých vrstev mezi sebou navzájem.
Místo pozorování
„Dialog s přírodou bude úspěšný pouze tehdy, bude-li veden zevnitř přírody.“
Ilya Prigogine, Isabelle Stengersová, Řád z chaosu, 203
Oproti dosavadnímu stanovisku (universálního, nezaujatého) pozorovatele, stojícího mimo pozorované události, kterým se vyznačoval universalistický přístup, čímž umožňoval „mít odstup“ či „být nad věcí“ [11], nejsme v poststrukturalistickém (postmodernistickém) přístupu v jeho interakčním pojetí následkem toho sami nikdy mimo strukturu, kterou pozorujeme, nemůžeme být v postavení vnějšího pozorovatele, ale jsme vždy součástí pozorované struktury!
Zde, na rozdíl od universalistického pozorování nejde již jen o jiné místo téhož prostoru, z něhož bychom mohli vidět lépe či něco jiného, ale o místo, z něhož i samo pozorování má jiné parametry a jinou kvalitu a pozorované získává jiný smysl. V tomto duchu můžeme chápat vyjádření Nelsona Goodmana: „Nemluvíme zde o mnohonásobných možných alternativách jediného aktuálního světa, ale o mnohonásobných aktuálních světech.“ (1996: 14)
Diskurzivní formace coby historická podmíněnost pozorování
„Výpověď patří k diskursivní formaci, tak jako věta k textu (…)
ale zatímco zachování pravidel věty je definováno zákony jazyka (…),
pravidla výpovědi jsou definována samotnou diskursivní formací.“
Michel Foucault, Archeologie vědění, 180
Uvědomění, z které strukturní úrovně z těch, kterými disponujeme, svá pozorování provádíme, pro celé uvědomění místa, z něhož pozorujeme, ještě nestačí. Každá z vrstev je v synchronním náhledu sice ve vztahu k dalším vrstvám (fyzikální k chemické, chemická k biologické atd. – viz Obr. 2), ale nechceme-li ve strukturních vrstvách opominout historicky časové hledisko, spatřujeme vznik a strukturní rozvoj každé vrstvy také jako neustálou (diachronní) událost, proměňující se také do svých nových kvalit.
U struktury coby vícevrstevného interakčního organismu, který je neustále v pohybu, tak zároveň nalézáme transformace také v každé z jejích strukturních vrstev: transformace se děje narůstáním a prvků této strukturní vrstvy a jejich propojováním v relacích. Tato transformace strukturních vrstev není lineární ani plynulá, můžeme sledovat její progrese i regrese, přeryvy a proměny, a nalézat tak v průběhu jejího rozvoje vztahové celky, které vznikly a vznikají v důsledku této sebetvorby – diskurzivní formace. Ty pak získávají vůči sobě vzájemně také odlišnou kvalitu – je tedy podstatné, z kterého diskurzivní formace té které strukturní vrstvy svůj pohled zakládáme. Mají však také jistou diskurzní souvztažnost, která je navenek staví do strukturních relací k historicky předchozím a následným diskurzivním formacím, zároveň jim však směrem dovnitř dává jistý typ souvislostí a jednoty.
Hodnota výsledků pozorování
„Po generace jsme z podráždění, kterým jsou vystavena zakončení našich senzorů,
projektovali v rámci naší kolektivní a kumulativní tvořivosti systematickou teorii vnějšího světa.
Náš systém se ukazuje jako úspěšný v předpovídání následných senzorických vstupů.
Jak jsme to dokázali?“.
- V. O. Quine, Hledání pravdy (9)
Dosavadní pozorování směřovala k induktivnímu získání pravdivosti jejich výsledků, nárokujícímu trvanlivost takto vzniklé pravdy. Tento požadavek ovšem mimovědomě potvrzoval přesvědčení o trvanlivosti a neměnnosti přírody. Krize lidského poznání, spojená s krizí takto pozitivistického přístupu, vznikla z uvědomění, že příroda ovšem podléhá pohybu a proměně. Již první období zkoumání dynamických jevů (termodynamické zákony) ukázaly, že základní podstatou dynamických jevů je jejich nepředvídatelnost spojená se statistickou pravděpodobností: že jediné, co dokážeme odhalovat s jistou mírou ověřitelnosti, je pak pouze strukturace našeho vlastního vnitřního uspořádání[12].
Vzniklé poznatky ze sledování proměn (neopakujících se, neboť z principu nevratných) nemohou již z jejich povahy být věčné[13], ale jsou dočasně platnými konvencemi, aktuálními teoretickými postoji, které jsou zároveň prognózami směrem k budoucnosti – jejichž pravdivost – tedy účinnost – je testována udržitelností existence a prosperity struktury, která je vytvořila a která je uplatňuje, což je v našem případě societa, jíž jsme členy. Pokud se struktura vybaví nesprávnými konvencemi[14], ohrozí to zásadním způsobem její existenci – rozpadne se na substruktury nebo zahyne. Chceme-li tímto prizmatem pochopit historii umění a historii tvorby obrazu, nemůžeme tedy hledat jednu obecnou esencialistickou definici umění ani obrazu, ale musíme zkoumat diskurzivní ohniska náhledů na umění i na obraz (jež mohou být i v historické následnosti třeba i protikladná), z nichž každé z nich byla ve své době pravdivé, protože v této své době pomáhalo účinně udržovat strukturu society při životě.
Svět, v němž se ocitáme a který zobrazujeme
„Shlédnout všechen videoobsah, který v roce 2020 proteče přes web během jednoho měsíce,
by zabralo pět miliónů let.“
CISCO, in: Respekt 44/2016, s. 41
Pokud přijmeme výše uvedené argumenty, které nastolují koncept strukturací, musíme také uznat, že svět, před který (do něhož) se dnes stavíme ve snaze získat jeho obraz, je v důsledku našeho hlubšího poznání i našeho vzájemného síťového propojení ze své podstaty zcela jiný, než se ukazoval např. renesančním mistrům i než se nabízel ještě také i malířům moderny na přelomu 19. a 20. století – je v neustálém vnitřním i vnějším pohybu a proměňuje se – stává se – nám přímo před očima a zároveň tím mění i nás.
Skrytý smysl toho všeho
„Proto moudrý tvoří, ale nevlastní“
Lao C´, O Tao a ctnosti
Cílem universalistického přístupu bylo dosáhnout jistoty a pevnosti. V jeho duchu každý usiloval o věčnost a trvalost. Dnes nás i každodenní zkušenost učí, že nic takového neexistuje, není možné. Vidíme-li svět proto jako marný, pomíjivý a ztracený, je to v důsledku zklamání z tohoto odcházejícího universalistického pohledu.
Metafyzicky založení hledají pevnost oproti tomuto pohybu, pohyb v horším případě jako cestu k ní. Svět, který zde byl popsán a který na nás stále více doléhá, se jim proto zdá bez obsahu, neboť ani jedno z toho nenabízí. Budoucnost struktury je nejistá, z každého místa pohledu ukazuje ze sebe něco jiného, přítomnost je nikdy nekončící snahou udržet ji při životě, když víme, že její jednotlivé části podléhají zmaru. Kdybychom však setrvali u tohoto metafyzického pohledu, je z něj zřejmé, že i my sami podlehneme zmaru a není jasné, která část z nás se nám jako pevná a trvalá za to nabízí.
Povaha struktury je však taková, že vše, co v ní bylo vykonáno, nikdy nezmizí, třeba by to byl jen pouhý dech a snědená jídla. To vše změní její pohyb a bude tak zapojeno i v jejích následujících strukturacích, tím se stává neoddělitelnou součástí jejich směřování i v jejich budoucí existenci. Umíme toho však mnohem více než jíst a dýchat a je na nás, co všechno chceme ze sebe do lidské a vesmírné struktury vtělit a co ji obohatí, i když by si už nikdy nikdo nepamatoval ani naše jméno.
Podmínkou toho všeho je však uvědomit si, co bylo výše naznačeno. Pak se každý dech, každý pohyb stává tvůrčím činem.
[1] Věda jako určení zákonitosti nastupuje až tam, kdy se taková souvislost ukazuje bez výjimky. Žádná věda však nemůže zaručit, že nějaká výjimka příště nenastane: „Z logického hlediska není zdaleka jasné, zda máme právo odvozovat universální tvrzení z tvrzení singulárních, jakkoli početných, neboť jakýkoli takto získaný závěr se vždy může ukázat být nepravdivý: bez ohledu na to, kolik případů bílých labutí jsme již viděli, neospravedlňuje to závěr, že všechny labutě jsou bílé.“ (Popper, 1997: 3, 4).
[2] Mukařovský, 1966, 109.
[3] Chvatík, 1996, 20.
[4] ibid. Claude Levi-Strauss dokonce definuje strukturu tak, že „jakákoli změna jednoho z nich (prvků struktury) nese s sebou změnu všech ostatních (2006: 241).
[5] Bauman, 1995: 11.
[6] Havlík, 1995.
[7] Prigogine, 1989: 28.
[8] Na Obr. 2 tuto linearitu času reprezentuje linie v jeho horní části, poststrukturní představa by se měla dokázat obejít i bez něho, zde je jen pro porovnání dvou historicky různých měření času.
[9] Vždy tomu však tak nebylo, každý nově se objevivší vědecký diskurz se snažil vnutit se jako nástroj, který dokáže skutečnost uchopit sám, totálně, univerzálně. Máme tak za sebou dobu rozkvětu fyzikalistického a mechanizujícího uchopení přírody včetně pojímání lidské společnosti i lidské bytosti jako mechanismu (proponovanou Descartem na veškerou existenci – s tím, že mnozí z nás nedokáží toto fyzikalistické stanovisko vůči realitě opustit dodnes). Máme za sebou etapu pojímání světa jako chemie výměny látek a tekutin (látky nebyly přitom chápány jako chemické prvky, ale jako vitalističtí činitelé – viz např. kámen mudrců, pouštění žilou, apod.). Máme za sebou darwinistickou ideu přírodního biologického výběru, uplatněnou nemístně jako boj o přežití také v pohledu na jedince v societě i na vzájemnou konkurenci societ. Máme za sebou etapu sociálního inženýrství válcujícího subjektivní individualitu, abychom jmenovali nejvýraznější pokusy, jejichž finální totalizace byla nakonec podrobena kritice jako úchylka. Neměli bychom vynechat ani pokus o psychologizující zkoumání society jako takové, které vedlo od Herderovy romantické představy, že Slované mají holubičí povahu až k válkám, při nichž se prostřednictvím negativních psychologických vlastností jednotlivců osočovaly celé národy.
Není bez zajímavosti, že zájem o jednotlivé etapy strukturace po ústupu náboženství a nástupu vědeckého myšlení má podobnou posloupnost (vždy ovšem s oním universalistickým chápáním výsledků) jako posloupnost vzniku samotných struktur – od „nalezení zákonů“ fyzikální existence, přes chemickou, biologickou, psychosomatickou, k současnému rozkvětu studia sociální struktury, charakterizované humanistickými studiemi a studiem sémiotiky.
[10] Tyto strukturní úrovně pojmenoval ve svém díle Emile Benveviste „roviny konstituce“ (Frank, 2000: 46). V této souvislosti zavádí dva pojmy, s nimiž se také lze ve struktuře orientovat – distribučními vztahy nazývá vztahy elementů v jedné rovině, zatímco integrační vztahy ukazují na souvislost mezi prvky jedné roviny (hladiny) konstituce (strukturní úrovně) vůči prvkům nadřazené nebo podřazené roviny (hladiny) konstituce (strukturní úrovně).
[11] Zobrazení tohoto typu jako by umožňovala pohled na svět nejen před pozorovatelem, ale ve svém domyšlení i shora, neboť na jeho základě lze vytvořit mapu prostorového rozmístění v obraze „umístěných“ předmětů.
[12] Viz Psychologie inteligence Jeana Piageta – naše myšlení není totožné s logikou světa, která možná sama o sobě ani neexistuje, ale logiku do něj vkládáme až vlastním jednáním. Descartovo „myslím, tedy jsem“ je pak třeba chápat jako „takto strukturovaně myslím, tedy takto strukturovaně existuji já i svět, z něhož pocházím“.
[13] V tom přístupu je vlastně nesmyslné snažit se určit, co je umění, skrze hledání obecných kategorií, které jsou nutné a postačující (Weitz, in: Kulka Ciporanov, 2010, 61.
[14] K tomu je třeba dodat, že i „správná“ pravidla nezajišťují vzhledem k budoucnosti, která nás vždy přesahuje, vůbec nic! Jsou jen zhodnocením stavů, která nás dosud potkaly, „zvnitřnělým testováním“ (Piaget, 1970) jak bychom příště jednali, pokud bychom svou interakci vyhodnotili jako situaci, v níž jsme se už někdy předtím ocitli (Quine, 1994).